CÍL: Rozvoj globální empatie, zcitlivění vůči tématu dostatku pitné vody k přežití.6
ČASOVÁ DOTACE: 25 min.
POMŮCKY: Vytištěný příběh.
POSTUP: Pedagog (nebo vybraný žák) přečte příběh o přátelích Džamilovi a Ahmedovi. Žáci se pohodlně posadí a za poslouchají do krátkého příběhu. Po vyslechnutí se zamyslí, jak příběh souvisí s tématem dostupnosti vody pro všechny lidi na světě. Diskuzi můžete začít na základě vět níže:
Jak se vám příběh líbil?
Jaké ponaučení si z něho můžeme vzít?
Jak rozumíte konci příběhu?
DALŠÍ NÁMĚTY NA PRÁCI S TEXTEM:
Která z následujících vět se NEhodí k příběhu:
Když se něčeho vzdáme pro druhého člověka, vrátí se nám to.
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
Uskromníme-li se, bude dostatek pro všechny.
Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Nikdo není zbytečný na světě, kdo ulehčuje břemeno někomu jinému. (Ch. Dickens)
Vždyť se i o tebe jedná, když sousední stavení hoří. (Horatius)
ZÁVĚREČNÁ REFLEXE: Zkuste si vybavit situaci, při které jste někdy kamarádovi pomohli jen tak, aniž by vás o to požádal. Pomohli byste i někomu, koho neznáte, a to bez odměny? Zkuste vymyslet způsob, jak můžeme my tady, v České republice, pomoct dětem nebo obecně lidem k lepšímu přístupu k pitné vodě.
PŘÍLOHA: Příběh
Dva věrní přátelé, Džamil a Ahmed, spolu putovali pouští. Měli dva kožené vaky s vodou. Vody bylo přesně tolik, aby dva lidé přežili taktak.
Jednou v noci se Džamil vzbudil a s velikým leknutím viděl, že jeden vak praskl a voda se už vsákla do písku. Dal se do horečných úvah.
„Když se budeme o zbylou vodu dělit, stejně zemřeme žízní oba dva. Kdyby pil jen jeden a toho druhého odsoudil k smrti, navěky by neměl chvíli klidu. Utrápilo by ho špatné svědomí! Já nepřijmu oběť od Ahmeda a on nikdy nepřijme tu moji. Beznadějná situace! Nemá vůbec žádné řešení.“
Všechny možnosti mu prošly hlavou, pak vstal a vycpal své pokrývky pískem, aby se zdálo, že v nich leží tělo. Bezcílně vyšel do hluboké tmy.
„Musím získat čas a ztratit se co nejdál. Vím, že Ahmed pro mě bude plakat, ale jemu to zachrání život. Proč bychom měli zemřít oba, když aspoň jeden může přežít? Jemu bude stačit druhý vak.“
Šel dlouho, když vtom zaslechl skřípat písek. Bezednou tmou pouště kráčel Ahmed. Potichu si mumlal:
„Beznadějná situace, beznadějná situace… Aspoň, že Džamil tak hluboce spí. Nikdy by nepřijal mou oběť. Až se vzbudí, bude pro mě plakat, ale jemu to zachrání život. Se zbylou vodou může přejít poušť.“
V tu chvíli na obzoru vyšlo slunce. Svět se vynořil z temnoty noci. Oba muži stáli v ohromení. Nikdy neviděli tak velkou oázu.7